„Tak já jdu dál, já už se loučím, mraků se ptej, snad cestu znaj…“Naše putování jsem uvedl starou trempskou písní, už proto, že jsme tábořili a setkávali se s Trampy a také šli jsme dál a jen mraky a občas George věděli, kam že to bude.

V sobotu 18.8. jsme se vydali společně s Oldou, Zdeňkem a Pavlem do údolí řek Oslavy a Jihlavy, a o něco později se připojila i Anežka Ochová. Čekalo nás pár dní poblíž řek Oslavy a Jihlavy, také kilometry uprostřed skal a zřícenin místních hradů. Sjeli jsme se v Pardubicích už v pátek, odlehčili batohy od zbytečných věcí, potom už jen krátká noc a rání přesun k vlaku. Civilizaci jsme „opustili“ v Náměšti nad Oslavou, doplnili jsme vodu a teď nás čekala jen řeka, skály, po obědě i horké kafe (dokážeš si to představit? Arabské kafe v ešusu a kolem jen vítr a zurčicí potok) a poprvé propocená záda. První noc jsme strávili na jednom trempské tábořiští, dopřáli jsme si večerní koupel a po večeři o dlouhý večer u ohně. Druhý večer nás už stál trochu více námahy, po dvojím brodění řeky bylo potřeba zdolat jeden kopec, kde stromy se držely jen silou vůle a svých hlubokých kořenů – dali jsme a rozhled stál za to (Ketkovický hrad). Stejně jako večerní oheň, u kterého se dobře povídalo. Další den už tak pohodový nebyl, pražilo slunko a my putovali otevřenou plání (Biskupský kopec), nakonec jsme ale zdolali i tento hrad – dohrabali jsme se skoro po čtyřech až na hrad Templštejn. A tam nás opět čekal výhled do údolí kolem řeky, večerní oheň. Poslední den jsme doputovali až do Dolních Kounic, „utábořili“ jsme se ve starém klášteře Rosa Coeli, od kterého jsme po zavíračce dostali od průvodců klíče. Večeři jsme měli domluvenou v místní pizzerii, takže trocha hygieny a šlo se. A potom už jen večer v prostorách starého kláštera, noc pod hvězdami, brzké ráno a cesta domu. Příště, za rok, nebo třeba i dřív - najdou se vytrvalci z řad dobrovolníků?

Jiří „George“ Woclawek sdb