Vzpomínáme na Moniku Peterkovou
Ráda bych tuto vzpomínku zahájila větou, kterou kdysi řekla naše společná přítelkyně: „Monika je pro mne symbolem nezničitelnosti“. V těch slovech je obsažena veliká životní energie, která z ní proudila na všechny strany. Charisma, se kterým si získávala srdce i rozum lidí, které potkávala. Ohromné osobní nasazení, se kterým se vydávala na pomoc dětem a mladým lidem, kteří zažili trauma ve vlastní rodině a museli strávit část dětství v náhradní rodinné péči.
Když se při práci s traumatizovanými dětmi potkali s patnáctiletým Honzou, překročila profesní hranici a s odvahou sobě vlastní jej přijala společně s Vladimírem a vlastními dětmi do rodiny.
Dokázala dělat věci tak, jak je považovala za správné. A to i tehdy, když její kroky nebyly zúčastněným příjemné. Dovedla hartusit a mnozí z nás zažili s Monikou nepříjemné konfrontace. Ale dnes vidím, že její tah na branku byl moc důležitý.
Vybojovala společně s Jirkou Křemečkem, Martinem Poláčkem a mnohými dalšími lidmi koncepci práce v Centru Don Bosco. Díky své profesionální zkušenosti s psychoterapií prosadila, že je naše sociální práce založena na dlouhodobě budovaném osobním vztahu s klienty, kteří jej potom mohou zažívat jako korektivní zkušenost ve svém životě. Vždy si vzpomenu na to, jak Monika razila: „každý touží být viděn, potřebuje místo, kde může ukázat své děti a sdílet své životní úspěchy i pády“. Vší silou pracovala na tom, aby Centrum Don Bosco bylo tímto místem. To vše v duchu salesiánské spirituality, které byla po velké období života součástí jako laická spolupracovnice.
Vedle Moniky nešlo stagnovat a vzdát osobní růst. Věřila hluboce v to, že lidé se mohou posouvat a rozvíjet. Také věřila v Boha. Poslední věta, když všechny prostředky, které máme z tohoto světa, nestačily, bývala: „Pánu Bohu poručeno“. A tak i odešla. Byť byla velká bojovnice, odešla s pokorou.
Milá Moniko, Tvá profesionalita a současně ohromné osobní nasazení v práci s lidmi, kteří neměli na počátku života štěstí, je poselstvím, které si necháváme. Vzpomínáme. A děkujeme.
Iva Němcová