Základní představení naší činnosti

 

ZKUŠENOSTI, ZE KTERÝCH VYCHÁZÍME

  • Centrum Don Bosco má za sebou 10 let intenzivní práce s touto konkrétní „cílovou skupinou“, již předtím měli někteří pracovníci řadu zkušeností ze sociální a terapeutické práce.
  • Snažíme se, aby naše programy byly vzájemně propojené a mohli jsme tak pomáhat více komplexně.
  • Jednoznačně se přikláníme k názoru, že dětem, které za sebou mají trauma (což jsou prakticky všichni naši klienti), nepomůže nic tak efektivně, jako dobrá pěstounská rodina. Velká část našich klientů se však do ústavní výchovy dostává pro různé výchovné problémy až později a do pěstounské péče je z různých důvodů není možné umístit. S vědomím těchto potřeb a se znalostí této situace jsme se rozhodli již před lety, že pro tyto „neumístitelné“ mladé lidi chceme být transparentní organizací „komunitního typu“. Od začátku jsme věděli, že k tomu potřebujeme malý tým složený z odborně připravených žen a mužů, kteří tvoří zázemí, na které se naši klienti, kteří nikoho nemají a nebo mají takové blízké, kteří je přivádí na scestí, budou moci obracet se žádostí o pomoc, když to potřebují.
  • Často se setkáváme s námitkou, že budujeme závislost našich klientů na nás. Jednoznačně můžeme konstatovat, že tomu tak není. Z prostých důvodů: nemáme na to kapacitu. Stále spíše „hasíme požáry“ – pomáháme v tom nejdůležitějším, na větší prevenci nemáme prostor. Dobrý standard práce udržujeme díky vysokému nasazení našich pracovníků.

JACÍ JSOU NAŠI KLIENTI?

  • Především jedineční. Co klient, to velmi silný a často velmi krutý příběh. Každý z nich potřebuje in-dividuální přístup a každý potřebuje něco jiného.
  • Naše zkušenosti i zkušenosti neziskových organizací podporujících pěstounskou péči ukazují, že problematika mladých dospívajících z ústavní péče, pěstounských rodin i ze znevýhodněných rodin je často velmi podobná.
  • Skoro každý z nich má za sebou zkušenost raného traumatu – z toho pramení jejich výchovné a později často i velmi výrazné osobnostní problémy.
  • Statistiky stran deprivovaných dětí jsou nemilosrdné. Osobně však věříme v možnosti reparace, na druhou stranu nelze očekávat zázraky: tito mladí lidé si řadu problémů nesou i v tom, jaké dispozice po rodičích získali, jak prožili především rané dětství a posléze svou další historii – včetně umístění do ústavní výchovy.
  • Tito klienti často „matou tělem“ – ač často fyzicky značně vyspělí, v oblasti osobní zralosti jsou v porovnání s vrstevníky vývojově o hodně mladší. Toto jim působí na jejich cestě životem značné potíže: touží po svobodě - ústavní výchovu nebo i pěstounskou péči mohou opustit v 18 letech. V této době však na samostatný život nejsou absolutně připraveni, a dokud se jich to osobně nedotýká, tak předtím ani nemají velký zájem o to, aby se na tuto realitu připravili.
  • Okamžik odchodu z dětského domova nebo rodiny je pro ně nesmírně náročný. Přes všechnu snahu vychovatelů na tuto skutečnost často reagují tím způsobem, že tuto realitu popírají. Z psychologického pohledu je to pochopitelné – často prožívají tolik vnitřních konfliktů, že další starosti, které se jich bezprostředně nedotýkají, vytěsňují. To je podhoubím pro možné budoucí problémy.
  • V porovnání se svými vrstevníky z běžné populace jsou mnohem méně zralí. Udělají-li jejich vrstevníci chybu, mají se kam vrátit. Tuto možnost naši klienti často nemají.
  • Kdesi uvnitř jsou hluboce zraněni ve vztazích – nemají pozitivní zkušenosti s blízkými lidmi, „sociál-ka“ je pro ně často spíše ohrožením, vybudování důvěry je dlouhodobou a velmi křehkou záležitostí. Z těchto důvodů není u těchto klientů efektivní služby střídat. Byli zvyklí „proplouvat“ v ústavní výchově, je riziko, že budou mít tendence „proplouvat“ i mezi jednotlivými službami a pouze je využívat (či spíše zneužívat).  
  • Obtížně navazují osobní vztahy. Buď jsou hodně nedůvěřiví a uzavření nebo vztahy „vesele“ navazují, ale jen velmi povrchně – nemají zkušenost s pevným vztahem. To se bohužel často promítá i do jejich partnerských, často promiskuitních životů.
  • Sami od sebe většinou nejsou motivováni k práci na sobě – k té je možné je povzbuzovat pouze na základě dlouhodobě budované důvěry a opakované zkušenosti. Jedině pak má jejich podpora význam.
  • „Matou tělem“ i v náhledu na sebe sama. Navzdory různým „maskám“ (od nesmělých až k těm si-láckým) si uvnitř nevěří a podceňují se. Bojí se přiznat jakoukoliv chybu.

KDE VIDÍME SVÉ MÍSTO? ČÍM JSME SCHOPNI KE ZLEPŠENÍ SITUACE SAMI PŘISPĚT?

  • Stále jsou naší hlavní cílovou skupinou mladí lidé odcházející z dětských domovů či výchovných ús-tavů. Své poslání jsme poslední době dále rozšířili o nabídku podpory pro mladé lidi odcházející z pěstounské péče. Výjimečně (vzhledem ke svým kapacitám) můžeme poskytnout podporu mla-dým lidem chystajícím se na své osamostatnění, kteří žijí v problematickém rodinném prostředí a hrozí jim např. odebrání do ústavní výchovy. Problémy, které řeší, jsou si často velmi podobné.
  • Aktuálně poskytujeme doprovázení i několika klientům, kteří byli do ústavní péče umístěni po neúspěšné pěstounské péči.
  • Jako velmi podstatnou vnímáme potřebu začít s našimi klienty pracovat již několik let před osamo-statněním – cca ve 14 – 15 letech. V tomto období je mladý člověk ještě hodně „plastický“ – je možné vzájemně budovat důvěru a přejímat pozitivní vzory. Zároveň je to však u řady klientů období, kdy se bouří proti autoritám.
  • Z našeho pohledu není možné začít s takovým mladým člověkem pracovat až v okamžiku, kdy z ústavní výchovy nebo náhradní rodiny odchází. V tomto okamžiku řeší mnoho jiných věcí a potřebuje se již opřít o lidi, které zná a se kterými má zkušenost.
  • Rodinu nenahradíme a ani se o to nepokoušíme a nenamlouváme si to. Můžeme být ale dlouhodobě „stálým místem“, se kterým mají naši klienti dobrou zkušenost a tuto zkušenost si vzájemně předávají mezi sebou. Jinak totiž opravdu své „pevné místo“ nemají.
  • Důležité je, že se snažíme být místem, kde se klienti potkávají s mužskými i ženskými vzory. Důraz klademe i na to, že naši klienti vědí, že některé informace sdílíme navzájem (tak, jako se to děje i v rodinách) a že tudíž nemohou mezi námi účelově“ proplouvat“. Vědí však, že nám na nich záleží a že mezi sebou spolupracujeme k jejich prospěchu.
  • Do tohoto „místa“ mohou naši klienti přijíždět ambulantně a z tohoto místa naopak vyjíždíme do terénu za klienty a snažíme se je podporovat tam, kde právě žijí.
  • Naší hlavní snahou je naše klienty doprovázet individuálně a napomáhat jim přes všechna jejich znevýhodnění k integraci do společnosti. Z tohoto důvodu nejsme zastánci koncentrovaného sociálního bydlení, kde se kumulují problémy a chudoba, či zaměstnávání našich klientů mimo standardní trh práce a pokud je to možné, snažíme se těmto řešením vyhnout.
  • Velmi důležitý je důraz na stálé hledání rovnováhy mezi sociálním, pedagogickým a terapeutickým rozměrem naší práce. Bez vztahu, který je mezi námi a klientem vybudován, není možné získávat ho ke spolupráci.
  • Důležitým aspektem naší práce je i dlouhodobost. Naši klienti se musí se svou „svobodou“, kterou jim ukazujeme a nabízíme, učit zacházet velmi zodpovědně a postupně.
  • Z výše uvedených důvodů nechceme podstatně měnit své hlavní programy podle toho, na co jsou právě zaměřeny nejrůznější grantové programy.
  • Po osmi letech intenzivní zkušenosti můžeme říci, že se na nás klienti obracejí i po letech. Není to tak, že bychom je udržovali v závislosti na nás – ani to není možné a oni často touží „jen“ po svobodě. Víme, že naším úkolem je „podporovat naše klienty k tomu, aby nás v budoucnu nepotřebovali“. Slíbili jsme jim však, že se na nás mohou obrátit v budoucnu tehdy, až si nebudou vědět rady – prostředí u nás znají a hlavně my také známe je – nemohou na nás uplatňovat různé účelové způsoby jednání (jak někdy u těchto lidí bývá zvykem.)
  • A také se ukazuje, že potřebují mít podobně jako každý jiný člověk možnost přijít se někam pochlubit s tím, co už naopak zvládli. Toto nás časově mnoho nestojí, ale ukazuje se to z hlediska budoucího fungování pro klienta velmi podstatné (pozitivní posilování.)
  • Na druhou stranu však víme, že naši klienti jsou často složitě strukturovanými osobnostmi a že neexistuje „kouzelný proutek“, který definitivně odstraní minulá traumata. Z našich dlouhodobých zkušeností i z odborných poznatků vyplývá, že životy našich klientů probíhají v různých etapách (podobně jako v běžném lidském životě). Klienti často svůj život určité období dobře zvládají, v okamžiku, kdy prochází krizí, která většinou souvisí se změnou – negativní i pozitivní (získání či ztráta práce, narození dítěte, problémy s hospodařením, změna bydliště, změna či ztráta partnera a přátel, atd…), jsou na tyto změny citlivější a snadněji dochází ke zkratům a selháním.
  • V situacích, kdy u nich dochází k problémům, tak můžeme být nablízku a předejít vážnějším následkům impulsivního chování…