Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti Covidem, ale stálo to za to. Z bezpečnostních důvodů jsme tentokráte pozvali jen tři nadšence z DDŠ Chrudim. Nebojte se. Jídla i práce bylo dost, naštěstí viru málo, všichni žijeme. Vysvobodili jsme plot ze zajetí křovin, sestřihli trávu, vygruntovali auta, holky ještě zvládly „učesat“ hračky v Salíčku a večer vykouzlit super topinky s ďábelsky skvělou směsí.

Václav Čunek

Venku ukrutně pršelo a my se pomalu scházeli v teple, v prostorách Centra Don Bosco. Trochu jsme vzpomínali, trochu si hráli. Povídali jsme si o sedmi základních emocích i o tom, jak se projevují v našem těle. O tom, že emoce jsou fyzické děje, které se prostě dějí, ať si je přejeme, nebo nepřejeme. Jak zrudneme, když cítíme stud nebo vztek. Jak jsme stažení, když máme strach. Jak nám tečou slzy, když máme velký smutek, ale i velkou radost. Co s námi dělá údiv i jak nám křiví tvář odpor.

Jak se sluší a patří, krátké info o proběhlé společné akci, která se rozhodně vydařila. Středeční oťukávání proběhlo pružně a po sbalení proviantu a seznámení se s trasou (kterou můžete skouknout níže) jsme se těšili na start. Zatím ještě voňaví jsme docestovali do Javorníka, kde se koleje prostě zastaví a dál už je rázovitá pěší zóna. Večerní sdílení pod hvězdami s plnými břichy a napočítanými kilometry, s plnou polní je odměnou vrchovatou. Ranní káva nechutná lépe než z ešusu na ohni s trochou jehličí.

Už potřetí jsme s našimi borci absolvovali cyklopuťák, letos jsme vyrazili hned po předání vysvědčení, ve čtyřech na 4 dny. Jako vždy vše sebou na nosičích, ubytování pod širým nebem kromě Velehradu. Do Blanska vlakem a pak vzhůru Moravským krasem na Macochu. Odolali jsme její hloubce, neskočili a raději hledali a našli bivak. Druhého dne jsme pře vedrem poledne našli útočiště v betonové lodi. Nejen pro studenty architektury to byl zážitek – senetářovský moderní kostel ve tvaru archy.