Těšili jsme se na jarní výjezd a místo toho jsme museli vytáhnout rukavice a čepice. Šťastnějším z nás při procházce na Devět skal ve sněhu nepromokly boty. Ale alespoň jsme si připomněli prastarý původ Velikonoc, židovský svátek Pesach, který je vzpomínkou na událost vyvedení izraelitů z Egypta. Po celou dlouhou cestu pouští je vedl prorok Mojžíš, byť nebyl žádný rozený vůdce. Izraelité pod jeho vedením snášeli útrapy a putovali mnoho let, aby získali to nejcennější, co člověk může mít – svobodu. A co je to vlastně svoboda, to bylo pro nás velké téma k diskusi.

Velikonoční příběh Ježíše z Nazareta, starý dva tisíce let, jsme v pátek propojili se současností skrze naše vlastní těžkosti. Znázornili jsme se na papírové postavičky a vepsali do nich vše, co nás v našich životech trápí. Přilepili jsme postavičky na kříž, který tak byl připraven na Vzkříšení.

Dobrá zpráva, že „světlo je symbolem naděje“, nám vyšla v křížovce s indiciemi ukrytými ve vesnici i v zasněžené krajině. V sobotu jsme také přiložili ruce k dílu a zůstala za námi hromada připraveného dřeva. Ani ti, kteří pobývali v chalupě, nelenili. Poklízeli, vařili a dělali další záslužné „domácí práce“. A k tomu se nám povedl upéci krásný Velikonoční beránek.

V neděli na Vzkříšení jsme při rozbřesku na okraji lesa vložili náš kříž do plápolajícího ohně. Nepřišli jsme ani o pletení pomlázek a zakončili jsme výjezd slavnostním obědem. Jak jinak než řízkem s bramborovým salátem a zákuskem jako sladkou tečkou.

Přejeme si, aby světlo a naděje, které jsme letos o Velikonocích společně prožívali, protkaly i všechny naše následující „všední“ dny.

Káťa Hubáčková