Pro některé začíná setkání na víkendovém kurzu dříve, než u večeře. Takový Luboš už zvládá sám přichystat dvě excelentní pomazánky. Nebo Aneta, která na kurzu ani nebude, nám peče tvarohovou buchtu. To jsou drobnosti, které dělají divy. S ostatními pak chválíme, jak se jim to povedlo. Večer prozrazujeme, jak se nám vede a daří se nám se zájmem naslouchat druhým. Sobotu odstartujeme zamyšlením a vytvářením „sociální sítě“ s klubkem vlny. A co dál? Nevíme jak bude vypadat náš život za 10 let, přesto se zkoušíme nechat unést a tvoříme koláž. Nelehký úkol. Je ale přece dobré vědět, kam se ubírat...
Odchod na výlet nám překazí rozbité okno. Nechce se nám do toho, ale diskutujeme, jak se k tomu postavit.  A pak s lehčím srdcem vyrážíme do přírody k rybníku Nadýmači. Musím všechny pochválit, jak se zhostili konverzačního úkolu, tedy zjistit, jaké mají ostatní obavy z budoucnosti. V lese jsme pak poznávali po hmatu „svůj“ strom, vypadalo to, že z něj čerpáme sílu. Večer nás vtáhl film Nedotknutelní. Vtipný a zároveň s hloubkou života.
V neděli dopoledne jsme tvoříli společné tablo, použili jsme ke zdobení sice jen fixy, ale vznikl z toho mistrovský kousek, jehož zlatou tečkou byly naše fotografie. Jistě každý sám za sebe mohl najít, co se mu v průběhu víkendu nepovedlo a práskl to na sebe ještě před loučením. Rozhodně jsme ale našli dost toho, za co jsme se mohli pochválit a jsme díky tomu zase o kousíček „větší“.  

Káťa Hubáčková