Když nás George s Káťou zvali na „cestu do Ráje“, mám pocit, že někteří účastníci mohli očekávat něco jiného. Já jsem se raději zeptala, co nás čeká. A teď vám napíši, jak to bylo doopravdy.
Vyjížděli jsme v neděli a salesiánský transporter si umínil, že vyzkouší naši trpělivost – odmítal jet. Naštěstí vypověděl službu u koupaliště přebudovaného na hasičskou nádrž, kde jsme počkali na auto-doktora. Od té doby říkáme, že auto je na heslo; George ho naštěstí zná.
A co se dělo na samotném hradě Valdštejně? Kromě toho, že tam jako obvykle procházeli a historii obdivovali návštěvníci, byli jsme tam také my, „donbosčáci“. Rozhodně jsme nevypadali jako turisti, chodili jsme v montérkách a čistili chodníky, vyklízeli konírnu, přenášeli kameny, rovnali dřevo, vyráběli ohrádku, rozbíjeli staré palety a hrabali seno. Upřímně, šest hodin práce je fuška, přestávky jsou potřeba.
Až po odchodu turistů jsme se vydávali na prohlídku hradu (s netopýry), hráli na schovku a chodili na procházky do okolí. Také jsme chtěli spát pod širým nebem, ale bouřka nám odvolila jen noc pod přístřeškem. Na konci týdne v pátek jsme si vyšli na zříceninu Rotštejn. Podle některých byla ta deseti kilometrová procházka Klokočskými skalami namáhavější, než práce v předchozích dnech.
Když jsme se loučili s kastelánkou Eliškou a její pomocnou rukou Martinem, řekli nám „jestli se umíte poprat se životem tak jako s prací, tak o vás nemám strach“, doufám, že měli pravdu (i když i v té práci se potřebujeme ještě potrénovat).

Anežka Ochová

Fotky z akce naleznete ZDE